Školství máme kvalitní, ale…

Čím se poměřuje kvalita školství? Je lepší dát školám volnost nebo je vhodnější přísná centrální správa? Jak dál s maturitami? Co přinese reforma financování regionálního školství?

Položíme-li otázku, jak je na tom české školství, odpoví někteří, že špatně. A budou argumentovat zhoršujícími se výsledky v mezinárodních testech PISA[1], TIMSS[2], počtem neúspěšných maturantů, stesky průmyslu na nedostatek inženýrů či názory řady učitelů na klesající úroveň znalostí žáků. Jiní však mohou vidět naše školství v mnohem lepším světle: významně vzrostl podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí, podstatně se zvýšila schopnost komunikace v cizích jazycích (především v angličtině) znalosti žáků nejsou menší – jsou jen jiné – méně encyklopedické, více praktické.

Naše školství má skvělou tradici. A to nemyslím zdaleka jen učitele národů – Komenského. Své zásluhy má i Marie Terezie a její syn Josef II. Ba i jezuiti. Ale hlavně v průběhu posledních dvou století došlo k liberalizaci a sekularizaci školství a k uplatňování odborných, vědeckých postupů. Ani socialistické školství nebylo přes poplatnost režimu a selekci dle loajality žádnou katastrofou. A i přes výkyvy a kampaňovitost řízení školství po roce 1989 to není zlé. Máme tedy na čem stavět, co rozvíjet. Podstatné je, že školství má stále dobrý lidský potenciál. Valná většina učitelů na všech stupních škol vykonává své povolání dobře a s láskou. Pravda – tohle tvrzení se těžko dokazuje a já ho opírám jen o osobní zkušenost z pětatřicetileté učitelské praxe.

Nějaké nedostatky bych ale na našem školství našel. Bohužel je obtížné nalézt konsensuální cestu k jejich odstranění. Jak tvrdí obehrané klišé: Do školy chodil každý, takže každý se cítí povolán školství kritizovat a přinášet řešení jeho problémů. Někteří navrhují, ať se inspirujeme tam, kde mají ve výše zmíněných testech nejlepší výsledky. To zní sice logicky, ale naráží to na odlišné kulturní pozadí. Češi nejsou Korejci, ba ani Finové. Prostě jednoduché převzetí modelu odjinud řešením není. Nicméně pro inspiraci je dobré školské systémy úspěšných zemí studovat.

Než sám začnu navrhovat změny, chci upozornit na to, že školství je a musí zůstat nositelem tradice. Škola je prostředím, kde se předávají primárně hodnoty, na kterých stojí naše společnost. Teprve ve druhé řadě je předávání informací a získávání schopností a dovedností. Proto škola nesmí procházet zvraty – důležitá je kontinuita. Změny mají být evoluční – nikoli revoluční. Tedy žádné hluboké reformy, ale postupné změny.

Největší problém našeho školství bych nazval „tuhá centralizace“. Od zcela rozvolněného školství feudalismu jsme se přes povinnou školní docházku a systém zkoušek (včetně maturitní) dostali až k „jednotné škole“ Zdeňka Nejedlého. Pravda, polistopadový vývoj přinesl uvolnění, ale od poloviny 90. let se šrouby opět postupně utahují. Netvrdím, že požaduji úplnou autonomii škol – má-li stát nést odpovědnost za vzdělanost národa, musí mít nástroje, jak školství ovlivňovat. Ale mantinely by měly být dostatečně široké, aby se nepotlačovala iniciativa a kreativita škol a učitelů a aby se mohly zohlednit lokální rozdíly. Nuže, co tedy zachovat a co uvolnit? Současný systém, kdy si školy vytvářejí na základě RVP[3] své vlastní ŠVP[4], je nyní, co se po obtížném rozjezdu zaběhl, přijatelný. Školy své ŠVP mohou modifikovat podle svých aktuálních cílů a ty, které si to z hlediska skladby svých žáků mohou dovolit, své vzdělávací programy rozšiřují a doplňují nad povinný rámec. Za zcela nepotřebný, ba škodlivý zásah do autonomie škol, považuji zavedení jednotných přijímacích zkoušek na maturitní obory středních škol. Vede (či může vést) k omezení přístupu žáků na tyto obory – zvláště pak na gymnázia. Ostatně vůdčí myšlenka zavedení jednotných zkoušek byla „nepusťme na gymnázia ty, kteří na to nemají“. Ono to zní jako boj proti poklesu úrovně gymnázií a zvýšení úrovně výstupů z učilišť a zřejmě proto se našlo dost zastánců, ale domyslíme-li to do konce, přinese pokles (či stagnace) počtu žáků se středním všeobecným vzděláním snížení celkové vzdělanosti. Na gymnáziích nyní máme asi 23 % žáků z daného populačního ročníku. Na VŠ však studuje již více než 65 % populačního ročníku. Hlavním dodavatelem pro VŠ jsou tedy odborné školy. To špatně! Jednak proto, že gymnázia mají své vzdělávací programy (na rozdíl od odborných středních škol) zaměřeny právě na přípravu na vysokoškolské studium, a jednak je pro stát vzdělávání gymnazisty o desítky procent levnější, než třeba u takového elektromechanika.[5]

Dalším neuralgickým bodem jsou maturity. Snaze státu mít kontrolu nad úrovní maturit rozumím. Je v pořádku. Co však už v pořádku není, je to, do jakých mamutích rozměrů se maturita rozrostla. Stal se z ní nepřehledně složitý a organizačně velmi náročný moloch. Přitom při vší snaze o korektnost a spravedlivost poskytuje nezodpovědným lenochům hodně prostoru pro kličkování a podvodné jednání.[6] Můj názor souzní s návrhem Asociace ředitelů gymnázií ČR, aby se společná část maturity omezila na didaktické testy, které jsou opravovány a vyhodnocovány centrálně a o objektivitě jejich výsledku nejsou pochyby. Vše ostatní nechť je na škole. Stát by si tak ohlídal minimální úroveň maturantů a školy by se mohly předhánět v tom, jak náročná bude profilová část maturity.

Zastavit se ještě musím u čerstvě zaváděné povinné maturity z matematiky. Sám jsem učitelem tohoto předmětu, takže bych snad měl jásat. Nejásám. Soudím, že pro značnou část středoškoláků bude znamenat zpoždění v jejich vzdělávání. Budou totiž muset věnovat spoustu své energie a času biflování něčeho, co nikdy nevyužijí. Ano biflování. Kdo nepochopí (kvůli limitovaným schopnostem svého mozku) matematické principy, bude odkázán na slepé biflování, aby tu maturitu nějak zvládl. A do týdne po maturitě vše úspěšně zapomene. Kdyby se tak raději věnoval tomu, co mu jde, co ho baví a čemu se chce dál ve svém životě věnovat, bylo by to prospěšnější nejen pro něj, ale pro nás všechny.[7]

Nakonec jsem si nechal téma „peníze“. Poslední roky se zdá, že se blýská na lepší časy, pokud jde o platy učitelů. Dostali přidáno a další 15 % nárůstu je slíbeno. Ono to sice není tak moc, uvážíme-li že platy rostou všeobecně, ale pozitivní to rozhodně je. Já mám tři doporučení, jak zajistit více peněz pro školy a jejich učitele. A to – světe div se – bez navýšení rozpočtu kapitoly školství. Tak zaprvé: Celkový počet hodin, které stráví naši žáci ve školách je (ve srovnání s dalšími státy OECD) vysoký. Kdyby se snížil o dvě hodiny týdně, pedagogická škoda by nevznikla a uspořilo by se cca 7 % nákladů. Zadruhé: Kdyby se více žáků směrovalo na gymnázia (což by bylo přínosné i pro celkovou vzdělanost – viz výše), ušetřila by se spousta peněz, protože gymnaziální vzdělávání je podstatně levnější než vzdělávání odborné. A zatřetí: Kéž by našli regionální politici dost odvahy a zrušili školy skomírající na nedostatek žáků. Úsporu by to přineslo rozpočtu státnímu i těm obecním či krajským.

Na rok 2019 je plánováno spuštění reformy financování regionálního školství. Potřeba reformy byla diskutována s odbornou veřejností a ti, kteří reformu požadovali, argumentovali hlavně tím, že současný model vedl k „honbě za žáky“. Gymnázia byla kritizována, že „vykrádají“ základní školy tím, že odebírají nejlepší žáky do víceletého gymnaziálního studia, střední školy pak za to, že přijímají bez zkoušek každého, kdo projeví zájem a že kvůli tomu dochází k poklesu jejich úrovně. Přitom hlavní motivací škol takto se chovat je údajně skutečnost, že na každého žáka dostane peníze – tzv. normativ. Já si sice nemyslím, že tyto argumenty jsou relevantní, ale reforma je schválena a nemá cenu o nich polemizovat. Nicméně chci upozornit na úskalí, které nový způsob financování přinese. Školy budou nově dostávat peníze podle počtu odučených hodin a podle věku učitelů. Ministerstvo přitom stanoví, kolik nejvýše smí daná škola v daném studijním oboru odučit hodin v jedné třídě. Celé je to ještě o dost složitější, než mi dovoluje vysvětlit tento článek. Už sama ta složitost a nepřehlednost výpočtu stanovení výše dotace pro každou školu je prvkem rušícím dosavadní transparentnost přidělování dotací školám. Daleko závažnější však je to, že nový systém povede k plýtvání penězi. Pokusím se na jednoduchém příkladu vysvětlit proč: Mějme dvě třídy v ročníku s celkem 48 žáky. Na výtvarnou výchovu je můžeme rozdělit na tři skupiny po 16 nebo na čtyři skupiny po 12. Nyní ředitel volí tu první možnost, protože je k tomu ekonomicky motivován – peníze ušetřené za plat čtvrtého učitele může rozdělit učitelům. V novém systému však ředitel dostane dotaci jen na odučené hodiny. Proč by tedy šetřil? Naopak – příjemnější bude práce v malých skupinách – stát to zaplatí. Za pár let budou všechny školy (bude-li dost učitelů) na maximu možných vyučovacích hodin. Peníze ze státní kasy potečou proudem, ale pedagogický přínos bude za to minimální.

Jako ředitel školy bych si přál mít více samostatnosti v rozhodování o tom, jak naložit s penězi, které mám přiděleny do rozpočtu. Kdo jiný by měl lépe vědět, kteří učitelé si zaslouží přidat a kterým přísluší jen základ. Samozřejmě jsem ochoten přijmout za to odpovědnost. Chci větší pravomoc a souhlasím, ať jsem kontrolován, zda s ní správně nakládám.

Tak, teď ještě přesvědčit politiky, aby přijali příslušné předpisy.

[1] Programme for International Student Assessment

[2] Trends in International Mathematics and Science Study

[3] Rámcové vzdělávací programy

[4] Školní vzdělávací programy

[5] Podrobněji na https://bergman.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=411556

[6] Jeden takový smutný případ popisuji zde https://bergman.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=363072

[7] Podrobně to rozvádím zde https://bergman.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=591417