Setkávání nebo střet kultur

Jak spolu mají vycházet etnika či celé civilizační okruhy? Multikuluralismus je koncept odsouzený k zániku. Proč nefunguje? Čím ho nahradit? Máme pomáhat těm, kteří žijí evidentně v podstatně horších podmínkách než my? Než odpovíte, že samozřejmě ano, zvažte, jak taková pomoc končí. Dá se myšlenka biodiverzity užít i na lidskou společnost? Proč ztrácíme pud sebezáchovy? Kdo bude pánem světa za pár generací? Nevíte? Tak já vám to tedy povím...

Multikulturalita

Krize multikulturalismu

Co je to multikulturalismus

Mnoho kulturně silně vyhraněných skupin žije vedle sebe v plném souladu. Ten vyplývá z demokratických zásad fungování celé společnosti a z respektování práv menšin. Jednotlivé skupiny jsou k sobě navzájem tolerantní a vzájemně se obohacují. Taková je vize multikulturalismu.

Řada vyspělých zemí západního kulturního okruhu tuto vizi přijala a přizpůsobila jí svou politiku týkající se menšin a přistěhovalectví. Mnozí věřili, že je to ideální model společnosti 21. století. Jiní doufali, že se menšiny přece jen budou postupně rozpouštět v dominantní společnosti a že multikulturní přístup vyústí v tavící kotel. Takový, jaký v 19. století udělal z USA světovou velmoc. Nestalo se.

Proč to nefunguje

Že ideál multikulturalismu zůstává nenaplněn, je zřejmé. Prvním státníkem, který to veřejně přiznal, byla německá kancléřka Angela Merkelová: „Multikulturalismus absolutně selhal… Bez schopnosti mluvit německy nemůže integrace v Německu fungovat.“^[1] Britský premiér David Cameron prohlásil: „Přílišná tolerance menšin selhala… Nepotřebujeme tolik pasivní tolerance.“^[2]

Přistěhovaleckým menšinám se vede dobře (alespoň ve srovnání se standardem v zemi jejich původu) a když jsou podporovány v péči o svou kulturu, tak proč by se snažily o integraci. Je přece přirozené snažit se zachovat si své zvyky a tradice, pěstovat to, co předali předci. Přitom je zřejmé, že tato teze platí tím více, čím hlouběji se noříme do historie civilizace. A naopak: čím pokročilejší společnost, tím větší sklony ke kosmopolitismu.

V Německu Turci, ve Francii Arabové, Ve Velké Británii Indové vytvářejí ghetta, komunikují mnohem více mezi sebou než navenek, mnohdy se ani příliš nesnaží naučit se jazyk majority, pěstují si svou kulturu včetně náboženství a vyžadují respekt ke svým zvyklostem. Společnost tak není multikulturní (dle vize multikulturalismu), ale je spíše mozaikou více či méně izolovaných kultur. No, a protože některé prvky této mozaiky expandují (přistěhovalectvím, náboženskou konverzí či mají výrazně vyšší přirozený přírůstek), mění se struktura společnosti.  Menšiny rostou a přijde den, kdy se stanou většinami. Věřme, že v nich do té doby natolik zakoření demokratické principy, že se budou k menšinám chovat stejně tolerantně, jak se dříve chovala bývalá většina k nim.

Výroky politiků svědčí o tom, že existují obavy z dalšího vývoje. Obavy z toho, že by nemusel kráčet cestami demokracie a tolerance. Co tedy s tím? Jakou politiku ve vztahu k menšinám z jiných kultur vést?

Pomoc nemusí vždy prospět

Pohleďme do minulosti. Kultury se přece střetávají již celá tisíciletí. Pravda, tolerance v tom střetávání obvykle moc nebylo. Běžné bylo pohlcování jedné kultury druhou – silnější. Protože Evropané stáli na špici civilizačního vývoje, byli to oni, kdo opanoval svět. S příchodem humanismu se začaly šířit ideje pomoci slabšímu a tolerance vůči jinakosti. Pomoc nejprve měla formu ideologickou: pomozme těm divochům objevit jediného správného boha. Misionáři to jistě (aspoň většinou) mysleli dobře. Chtěli šířit křesťanskou lásku k bližnímu. Vedlo to však k zániku kultur či ztrátě tradic a vykořenění celých etnik.

Pomáháme také dodávkami léků a potravin. To je přece ušlechtilé. Zachráníme tak spousty lidských životů. Důsledkem je však ještě více lidí žijících v chudobě a o hladu a ještě vyšší potřeba pomoci. Závislost chudého Jihu na bohatém Severu se tak jen zvyšuje a rozdíl v životní úrovni roste.

Správná forma pomoci má tedy vycházet z čínského přísloví: „Dej člověku rybu a nakrmíš ho na jeden den. Nauč ho rybařit a nakrmíš ho na celý život“. Ano, předávejme tedy vědomosti, podělme se o moderní technologie. Svět to zkouší. A výsledek? Tím je „únik mozků“. Pro ty, kterým umožníme vzdělání, je život v západním kulturním okruhu takovým lákadlem, že většinou převáží nad pocity vlastenectví a odpovědnosti vůči své komunitě. A tak i tato forma pomoci vede k ještě většímu úpadku rozvojových zemí, neboť intelektuální špičky je opouštějí.

Pomozme rozvojovým zemím změnit organizaci jejich společnosti. Podporujme demokratické změny a obhajujme lidská práva jejich obyvatel. Pak se snad přiblíží fungování jejich společnosti našemu standardu. Takový vývoz demokracie se ale také neosvědčil. O tom jsme se mohli přesvědčit v řadě afrických zemí a naposledy i v Iráku a Afghánistánu.

Zbývá už jen pozvat ty chudé a trpící k nám – do vyspělých zemí – a tady jim dát příležitost k lepšímu, důstojnějšímu životu. A jsme zpět u problému selhávajícího multikulturalismu.

Základní směrnice

Nemají snad nakonec pravdu autoři sci-fi seriálu Star Trek? Ti dali do vínku dobyvatelům vesmíru základní směrnici, která přísně zakazuje vměšování do vývoje jiných kultur. Uplatňování takové směrnice na naší planetě by znamenalo např. nemluvit Číňanům do jejich pojetí lidských práv. Nebo nevyhlašovat sankce proti komunistické Kubě. Nebo nezasahovat mýcením pralesa do životního prostoru amazonským indiánům.

Otázkou je, na jaké úrovni onu autonomii poskytnout. Nabízí se úroveň států. Ale již příklad indiánů v povodí Amazonky ukazuje, že v mnoha případech by bylo vhodné chránit i kultury uvnitř států. Přidejme třeba Inuity v Kanadě, Tibeťany v Číně či Čečence v Rusku. Přiznejme si však, že na světě není síla, která by dodržování takové směrnice dokázala zařídit.

Snad jedině étos v každém z nás.

Prospěšnost různosti

Lidstvo už dávno uznalo za pravdivé teze přírodovědců o důležitosti biodiverzity. Bojujeme za záchranu rostlinných a živočišných druhů, protože jsme pochopili, že jejich zmizení je nevratné a že vede k ochuzení našeho světa. Stále se však zdráháme obecně přijmout obdobnou myšlenku týkající se národů, kultur, tradic a zvyků. Jistě, lze namítnout, že přece stavíme muzea a do seznamu nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO jsme zařadili slovácký verbuňk. Ano, intelektuální elity si uvědomují, že kulturní dědictví je třeba opatrovat. Ale naprostá většina obyvatelstva vyspělých zemí se ochotně přizpůsobuje globální kosmopolitní kultuře, která je povýtce povrchní a konzumní. Lidé západního civilizačního okruhu si neváží své vlastní kultury, hanobí svůj mateřský jazyk anglicismy, sledují ohlupující hollywoodské akční filmy, vystavují na odiv nahotu a libují si v erotických a lascivních motivech, žijí bez rodiny, v honbě za kariérou či pohodlným životem jsou jim děti na překážku, a tak je nemají nebo nedbají o jejich výchovu. Euroamerická společnost má tendenci splynout v homogenní masu. Ta bude mluvit anglicky, bude obézní a bude řízena počítačovými programy. A bude se stále zmenšovat. S fertilitou 1,5 dítěte na jednu ženu to ani jinak nelze.

Kulturní různorodost je dosud vysoká. Ale snižuje se. Je paradoxní, že nejvíce se snižuje ve vyspělých zemích oplývajících materiálním nadbytkem, zatímco chudé kultury zemí Afriky, Asie, Latinské Ameriky či Oceánie si své tradice drží, a to i tehdy, když migrují do Evropy či USA. Je tedy zřejmé, které kultury mají větší šanci na přežití.

Pud sebezáchovy

Západní svět jakoby ztratil pud sebezáchovy. Po celou historii lidstva přece platilo základní (pro někoho možná animálně nízké) pravidlo, že smyslem života je jeho zachování a šíření prostřednictvím genů. Předat své sémě a žít ve svých potomcích – to je hlavní životní výzva. Či spíše byla. Tedy pro příslušníky civilizačně nejpokročilejších společností. Lidé chudého Jihu si evidentně onen smysl života (zatím) zachovali.

Vyspělé civilizace se upínají k jiným hodnotám. Ty se sice mohou pateticky nazývat vyšší kulturou, vědeckým poznáním či humanismem, ve skutečnosti však znamenají konzum a vedou ke ztrátě životaschopnosti, neboť potlačují sebezáchovný instinkt. Altruista vždy podléhá sobci.

Ukazuje se, že ten, kdo je na špici civilizačního vývoje, ztrácí reprodukční energii, protože ho začaly více zajímat ony „jiné hodnoty“. Ten kdo je na opačném konci civilizačního žebříčku má sice silný reprodukční potenciál, ale chybějí mu technologie na jeho prosazení. Vyhrávají tak ti průměrní. Ti, kteří mají k dispozici zdroje umožňující jim šířit své geny, a kteří přitom neztratili motivaci tak činit.

Půjde-li to tak dál, bude pozemská civilizace degenerovat. Její nejvyšší výhonky totiž budou odumírat a průměr bude mohutnět. To nemusí vést ke kataklyzmatu, ale jistě to přinese ztrátu dynamiky, ba otupělost. Snad jen dočasně. Vstanou nové síly – možná i nějací kyborgové – ale to už bude jiná civilizace. A na zbytky po naší kultuře se bude chodit dívat do muzea.

Regionální princip

Respekt k tradici

Existuje vůbec možnost, jak naši euroatlantickou civilizaci zachránit? Teoreticky jistě ano. Dokonce je takových možností několik. Vedle izolacionismu a řešení založených na nových technologiích se jako reálná jeví i varianta spočívající v podržení si (či navrácení) tradičních hodnot. Řeč je rodině, manželství, výchově potomků, odpovědnosti (k sobě, ke společnosti, k přírodě), střídmosti (ve spotřebovávání zdrojů), slušnosti, smyslu pro spravedlnost či třeba zdravém rozumu. Jen společnost, která si takovéto hodnoty podrží na špici svého žebříčku, má šanci na zdravý vývoj. Otázkou však zůstává, zda jsme schopni se těchto hodnot držet. Intelektuální elita nám bohužel dobrý příklad nedává. „Moderní“ je neuzavírat manželství, měnit partnery, nemít děti, vydělávat peníze a „užívat si“. Dá v této situaci někdo na tradicionalisty burcující k návratu tradičních hodnot? A jsou mezi námi vůbec ještě tací, kteří chtějí burcovat?

Globální svět regionů

Ještě zbývá odpovědět na otázku, čím nahradit koncept multikulturalismu. Odmítněme definitivně vývoz kultury. Neraďme jiným, jak se chovat, a už vůbec jim nevnucujme svůj způsob života a své hodnoty. Nechme každou společnost samostatně se vyvíjet. Chraňme si ale svou kulturu. Nedopusťme její asimilaci ani její infikování a už vůbec ne degeneraci. Udržujme tradice a mějme na očích budoucnost svých dětí. Pěstování tradic samozřejmě není nijak v rozporu s pokrokem. Jde spíše o zachování respektu k tradičním hodnotám – nikoli zpátečnické lpění na tom, aby vše zůstalo, jak je.

Pojedeme-li do ciziny, nebuďme povýšení a respektujme pravidla běžná v navštívené zemi. Zrovna tak jako my nebudeme v Saudské Arábii chodit v šortkách a popíjet veřejně alkohol, trvejme na tom, aby návštěvníci u nás nechodili v burkách a nesvolávali se z věže k modlitbám. Neopovrhujme Eskymáky proto, že zabíjejí tuleně, ale také si nenechme vnucovat americké pojetí sexuálního obtěžování. Imigrant musí přijmout kulturu svého nového domova – nebo ať zůstane ve své rodné zemi. Buďme přátelští a vítejme cizince, nestavme bariéry na hranicích. Vyžadujme ale nekompromisně dodržování našich pravidel – ať už těch zapsaných v zákonech či daných společenskými normami. Včetně znalosti jazyka.

Pokud budou platit výše naznačená pravidla, zachovají si jednotlivé regiony svou kulturu. Volný pohyb lidí bude možný, ale bude omezený jejich ochotou podřídit se normám chování navštívených regionů. Jednotlivé kultury se budou poznávat a tím obohacovat. Nebudou však pohlcovat jedna druhou. Svět zůstane bohatý svou různorodostí.

[1] http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/214281-multikulturalismus-absolutne-selhal-prohlasila-merkelova.html

[2] Deník, 7. února 2011, s. 16 dle zprávy ČTK